250 MINUT- U15

Ahoj  Vám všem, po takové době.

Ne, nepřestali jsme existovat. Ne, nepřestali jsme fungovat. Ale hlavně: NE, NEPŘESTALI JSME PRACOVAT. Jen jsme se bez zbytečného humbuku “uklidili” do ústraní. A tvrdě jsme se připravovali na dobu, až skončí veškeré nesmysly a omezení, o nichž se bude diskutovat ještě dlouho. Snad je to už za námi a nikdo z nás již nic podobného nikdy nezažije.

Dovolte mi krátké ohlédnutí za uplynulou sezónou. Sezónou? No, budiž.

Loni v srpnu nic nenasvědčovalo tomu, že by se snad opakovala stopka z jara. Koneckonců, nikdo z nás nad tím ani nepřemýšlel. Měli jsme plnou hlavu starostí. Tvořili jsme úplně nový tým. Loňské opory nás opustily a vzhledem k tomu, že i náš klub se začínal potýkat s všeobecně panujícím nedostatkem hráčů, byli jsme nuceni tuto skutečnost akceptovat. Naše vedení zareagovalo velmi pružně a po vyhodnocení této nelehké situace se rozhodlo v žákovských kategoriích vytvořit SD. A co že to je? Sdružené Družstvo. Volba padla na TJ Sokol Jablůnka, kde se potýkali se stejným problémem jako my. A tak to začalo.

Poprvé jsme se sešli na konci července. Borci na sebe nesměle pokukovali, nikdo nevěděl, co od toho druhého čekat. Já sám jsem byl v té době jen v roli jakéhosi pozorovatele, který stál opodál. Před trenérským týmem stál nelehký úkol “sladit” tento nesourodý soubor. Celý srpen se nesl v duchu poznávání, seznamování a nastavování pravidel. Tady mi dovolte smeknout před COACH STAFFem, jak se mu to podařilo. Právě tady byl položen onen pověstný základ, bez kterého by se nikdy nemohlo povést to, co následovalo.

Logicky, naše první vystoupení-děs a hrůza. Tady si zapolemizuji. Za mě je přechod mezi kategoriemi mladších a starších žáků vůbec to nejtěžší, s čím se mladí fotbalisté musejí popasovat. Větší míč, velké hříště, větší počet hráčů. Ale hlavně, neskonale větší nároky na fyzickou připravenost. Tady se stírají rozdíly. Co je komu platné třeba to, že je silný na míči, když nedokáže “fyzicky” konkurovat borcům, kteří jsou sice “fotbalově slabší”, ale vytrvalejší, rychlejší a silnější.

Jiné a nové je vnímání prostoru, rozestavení týmu. Odlišné je také kolektivní pojetí a týmový herní výkon. A také nesmíme zapomínat na to, co se děje v hlavách hráčů v tomto věku. Dospívání, sebehledání. Toto všechno museli brát trenéři v potaz a pracovat s tím.

 

Rozběhly se “mistráky” a my sledovali pozvolnou proměnu týmu. Od hrůzostrašných začátků, kdy by se nestranému pozorovateli muselo jevit, že kluci vidí balón poprvé v životě a že na hřiště museli zabloudit omylem, jsme se postupně posouvali k lepšímu a lepšímu.  A když už to vypadalo, že se nemůže nic stát a progres bude nezadržitelně pokračovat, tak přišel v říjnu první “pohlavek”. Vládní stopka. A že na 14 dní. No dobře, to by se dalo vydržet. 14 dní. A páč já sám jsem v tu dobu  chorobu absolovoval, ani moc jsem se nad tím nepozastavoval. Za 14 dní se toho moc nestane a neztratí. Jenže, facka číslo 2. Ze dvou týdnů bylo náhle nařízení platné měsíc. A co bylo snad ještě horší, nastoupili různí inovátoři a reformátoři, kteří se snažili všem dokázat, že sportování, obzvláště u dětí,  je vlastně zdraví škodlivé. A  fotbal že je absolutně zbytečné hrát v jedenácti. Úplně musí stačit, že se bude hrát ve dvou. Asi jsem nebyl sám, kdo si klepal na čelo, že?

Ale co, řekli jsme si. Přesně  dle hlášky inspektora Trachty z filmu Rozpuštěný a vypuštěný: ” Hlaváčku, pište si. Zásada číslo dva. I nesprávný příkaz je příkazem”, jsme začali aplikovat tréninky ve skupinách po dvou. V kontextu toho, co je popsáno výše úplná hloupost. No co ale už. Celý listopad jsme jeli v tomto módu. Zda to kluky bavilo? Zbytečná otázka. Ale kousli se a všechno vydrželi. Přirozeně, ne všichni. Byli první odpadlíci. A my se jen “modlili”, nechť už ty nesmysly skončí a nikdo nám už neskončí.

Přišel prosinec. Inovátoři přišli na to, že ” přestřelili”. Že dva jsou skutečně málo a zkusíme to v šesti. Taky nesmysl, nicméně alespoň posun. A pak, chvilku před vánocemi, malinký záblesk naděje. Tak si teda hrajte v jedenácti. Ale běda vám, pokud se na fotbal budete převlíkat v šatnách. A nedej bože, že by jste se chtěli po fotbale osprchovat.

Pošetilci, jak je to jen mohlo napadnout. Vždyť, kdo by potřeboval v zimě šatny, že?

Odehráli jsme jeden zápas, popřáli si pěkné svátky a těšili se na začátek nového roku, kdy se už rozběhne klasická příprava. Jenže, další facan. Reformátorům se to při vánočním přejídání rozleželo v hlavě a vrátili se k “původní myšlence”, fotbalu ve dvou. Říkali jsme si: “tohle přece už ti kluci nemůžou zkousnout a na všechno se vykašlou”. Jako by nestačilo, že nemůžou chodit do školy a že jim mocipáni “ukradli” rok života. Zrovna ve věku, kdy jim ho nikdo nikdy nemůže vrátit. Mysleli jsme, že tohle je ten příslovečny hřebíček. Ale jaká mýlka z naší strany.

Právě tady se projevila skvělá trenérská práce z loňského srpna. Tady “zapracovala” kabina. Že je to jen zprofanované klišé? Ta fotbalová kabina? Že ji nikdo nikdy neviděl? Ó, jaký omyl. Kdo ji nezažil, neuvěří. A kdo poznal to kouzlo, ví, o čem teď mluvím.

Ve skupinách po dvou kluci absorbovali tu neskutečnou fyzickou dřinu, která je čekala. Posilování, běhání, koordinace. Bez možnosti zahrát si. Připravovali se tak, aby, až to okolnosti dovolí, až reformátory a inivátory nebude brát nikdo vážně, byli připraveni vkročit zpět na zelený obdelník 100 x 50 metrů.

Kdo nás v přípravě viděl, nechápal. Co si to ti trenéři vymysleli? Proč to ti kluci podstupují? Ve sněhu, dešti, mrazu. Bez možnosti se převléct, ohřát, zahrát si fotbal. Co je žene kupředu? No, dovolím si odpovědět. Jejich charakter, touha se učit, zlepšovat. Nekutečná vůle. A právě ta “fotbalová kabina”. Podporovali jeden druhého, pomáhali se navzájem, povzbuzovali. I přes to, že mi občas “vyhrožovali” trestním oznámením pro týrání. Pochopitelně, z legrace. Borci, máte náš obrovský RESPEKT.

Máme konec května. Konečně se začalo blýskat na lepší fotbalové časy. Můžeme konečně hrát. Využili jsme toho hned při první příležitosti a začali to na tým “hrnout”. A tady je vysvětlení nadpisu článku, 250 minut. Právě tolik ostrých herních minut absolovoval náš tým během 5 dní. Ano, čtete dobře. Skoro kompletní tři “dospělé” zápasy za 5 dní. A soupeři? Dva nejtěžší, jaké jsme mohli u nás v okolí sehnat, ligové žákovské týmy z VM a Vsetína. Plus ekipa z Podlesí. Jak že to na hřišti vypadalo?

Aspekt první, kondiční. Vyznamenání. Bez známky únavy jsme odehráli všechna tři utkání. V tempu, které bylo totožné v první i poslední minutě. Kluci se přesvědčili, že jejich tvrdá práce v zimě se opravdu vyplatila.

Aspekt číslo dva, herní. Samozřejmě, není všechno ideální. Chyby jsou a budou. V žádném zápase jsme ale herně nepropadli, byli jsme naprosto vyrovnanými soupeři, mnohdy i lepšími. Čeká Vás, borci moře práce. Sami to víme nejlépe. Na tom budeme pracovat. Ovšem, to není to, co bych tady chtěl zmínit. Tím je to, co jsme slyšeli ze všech stran. Od všech přítomých trenérů jen slova chvály. Za vystupování, projev. Nejmarkantnější je ovšem obrovský herní progres, který jste dosáhli. Toť jen některé formulace, které jsme zaznamenávali.

Někdo by mohl říct, že teď zpychnete, když Vás všichni chválí.  Ale já vím, že to není pravda. Po tom všem, co jsem s Vámi prožil, jsem přesvědčen o tom, že na sobě budete neskutečně pracovat i nadále. Tady nemusím mít vůbec obavy.

Ještě jednu věc bych tady chtěl zmínit. Pomalu se blíží přerod týmu. Opustí nás naše “dvašestky”. A z U13 nás posílí další kluci. Chtěl bych i touto cestou poděkovat za kooperaci trenérům zmíněné kategorie, Honzovi a Davidovi. Ve spolupráci s nimi pomalu zapracováváme mladší kluky a tím jim ulehčujeme to, čím vším jste si Vy procházeli loňského roku. Jak je pomalu poznáváme, čekají náš klub světlé zítřky a tito jistě bez problémů zapadnou do Vašeho kolektivu. Veliké díky, trenéři. Skvělá práce.

Zkrátka, bude se pokračovat v nastoleném směru. Tvoří se tu tým, se kterým bude radost pracovat pro kteréhokoliv trenéra. Samozřejmě, nekončíme. Příští týden další zápasy, další tréninky. Vždyť už mě přeci taky znáte. A taky víte, co ode mě můžete čekat. Slíbím vám jen dřinu a práci.

A přes všechno to, co se za poslední rok kolem nás dělo a děje, dovolte mi závěrem kratičké konstatování.

Borci, moc děkuju za nádherný rok. Já osobně jsem se od Vás moc naučil a obohatil jsem se.

Váš trenerský tým IV, MJ, TD a MP